LIBEREC 24.-25.7.2010

Tentokráte jsme opravdu vyrazily bez jediného psího doprovodu jenom s Martinou od Indy a Zlatka i když jsem původně přemýšlela,že bych vzala s sebou alespoň Vívu.Ascha zrovna hárá a je v nejlepším,Baccardi si stejně výlety moc neužívá a zajímá se jen o to,kde očuchá jaký zadek a ochčije kdejaký sloup.Nakonec ale zůstala doma i Vivinka,protože do počasí,které se vydařilo na tyto závody by ani psa nevyhnal.Teploměr ukazoval pouhých 14°C,lilo jako z konve a foukal silný vítr.

Ale nás neodradila ani průtrž po příjezdu k aréně v Liberci a po chvilce jsme se přeci jenom odvážily vystoupit z auta.Parkury připomínaly spíše bahenní lázně i když byly umístěny na krásném trávníku uprostřed běžecké tratě,hlavně oba "eLkové".Diváků,kteří přijeli podpořit naší reprezentaci také poskrovnu a stánků s chovatelskými  a agi potřebami taktéž.

Výkony jednotlivých týmů byly ovliněny tratí,na které opravdu místy stála voda skoro po kotníky.Na eLkovém parkuru dokonce spousta týmů svůj běh ukončilo  předčasně,protože v některých sekvencích to hraničilo až s úrazem jak psa,tak psovoda.Pejskům se v takovém terénu moc běhat nechtělo...tedy některým...některým to naopak moc nevadilo,ale stejně museli rychlost přizpůsobit bahýnku.

Esíčkový parkur vypadal samozřejmě nejlépe,protože lehčí,menší pes trať tolik nerozbrázdí,ale i tady nebyly výkony na plné obrátky.Běhy závodníků z některých zemí,kde agility nemá pravděpodobně takovou širokou základnu,tento sport je v začátcích a věnujeme se mu jen hrstka nadšenců,připomínaly spíše náš trénink.......což jsem byla celkem překvapená.Ani atmosféra celého závodu mě nijak moc nenadchla.Určitě to bylo hodně počasím,ale i tak.......pokud si člověk sedl na tribunu,kde nepršelo a odkud bylo vidět na všechny čtyři parkury,vlastně nevnímal ani jeden běh souvisle a nevychutnal si ho ,tak jako na "našich malých" závodech,kde člověk každý běh hltá samostatně a zárověň se tím i učí a přemýšlí co bylo dobře a co špatně ,co také zkusí a co raději ne.Tady jsem prostě těkala očima z jednoho na druhého a zase zpět.Možná to byl jen můj pocit,ale i přesto jsem byla ráda,že jsme s Martinou vyrazily a hlavně také,že jsem tam a zpět  dojela celkem bez problémů....jsem totiž řidič pouze tras,které znám.A tak jsme to nakonec večer šli oslavit na venkovní rockovou zábavičku "našeho" rovenského "Rouden bandu" a vyhulákali se tak až do rána.......

tahle překážka mě zaujala nejvíce......

Martina  objevila svoji Indýrku na propagačním letáku.....